Když cestuješ s kids, není nouze o kiks

Co na cestování tak miluju? Volnost. Že můžu dělat, co chci, kdy chci, jet kam chci, vidět co chci. Že je každý den jiný.

Co mi na něm vadí? To, že moje plány a představy ve velké většině případů dopadnou úplně jinak. Což je pro mě jakožto konzervativní introvertku, která miluje mít každou chvíli dopředu promyšlenou a naplánovanou, velká výzva. Naštěstí klady pořád převažují.

Život s dětmi je pro mě tím pádem super velká výzva. Při něm na 100 % nedopadnou věci tak, jak a kdy si plánuju.
A kombinace cestování s dětmi? Tak to je prostě neřízená jízda střemhlav :-)

Tenhle článek jsem nenapsala s cílem naprosto vás od cestování s dětmi odradit. Je to spíš jemný náznak situací, které při cestování s dětmi zažívám. A také naťuknutí oblasti, na které je podle mých dosavadních zkušeností fajn se připravit. Stručně řečeno, na všechny…

Nová autosedačka

Když jsme s prvním synem jeli za rodinou na Slovensko, pořídili jsme mu větší sedačku. Na vajíčko už byl stejně moc těžký, tak jsme mu pořídili sedačku s pultíkem, aby si na  něm mohl hrát a přitom koukat z okýnka. Párkrát jsme ji dopředu vyzkoušeli, aby si na ni zvykl, a vyjeli jsme. 

Asi po dvaceti kilometrech na dálnici začala zácpa. První hodinu jsem animovala, vyprávěla a zpívala jako blázen a všechno šlo hladce. V první restauraci jsme zastavili, jako asi tisíc dalších lidí, dali si oběd a vyjeli dál. Průměrnou rychlostí „skoro-couváme“ jsme projeli následujících 200 kilometrů.

Díky kombinaci šíleného vedra, nudy a únavy syn přišel na naprosto geniální věc. Když se propnul do luku, pultík zapásaný bezpečnostním pásem se trochu odsunul. Pak o kousek víc. Další kousek. A další. Až ze sedačky vylezl. Během chvíle tuhle dovednost vypiloval tak, že ze sedačky mizel rychlostí Davida Copperfielda. Samozřejmě přesně v momentech, kdy se zácpa trochu rozjela.

Musím uznat, že celých 10 hodin cesty mám doteď jako v mlze. To se asi mozek vygumoval vysokou hladinou vyplavených stresových hormonů.

Nákup

Druhý syn dlouho nechtěl pořádně jíst a vystačil si s mateřským mlékem. Když mu byl přibližně rok, vyjeli jsme na dovolenou. V tu chvíli se syn rozhodl, že všechno je zajímavější než kojení.

Po prvním dni jsem vypadala jako Dolly Buster. A to za normálních okolností můžu nosit podprsenky předpubertálních velikostí. Po druhém dni jsem přes prsa skoro neviděla na cestu a skučela bolestí. A protože jsem zapomněla odsávačku doma, vyjeli jsme na nákupy.

Jeli jsme do nejbližšího městečka v okolí. Kdybyste nečetli, poradila bych vám, ať teď zavřete oči a představíte si sebe v následující situaci:

Jste žena v cizím městě, kde nic a nikoho neznáte. Není tu žádný známý řetězec, o kterém byste si byla jistá, že nabízí dětské zboží. Jdete po ulici. Prsa jsou k prasknutí. Už se to nedá vydržet. Potkáte cizího muže. Na dohled není žádná žena, vůbec nikdo. Slušně ho pozdravte. Zeptejte se ho, kde prodávají prsní odsávačky mateřského mléka. Co myslíte, jak zareaguje? Bude vědět?

A teď si do představy přidejte ještě detail, že jste v cizině a potřebujete se ho zeptat anglicky. Že to neumíte říct? Tak si zkuste představit, jak to vyjádříte pantomimicky. Snažte se ho nevyplašit, nikdo jiný, kdo by vám mohl poradit, tu není.

Až si dostatečně vychutnáte tuhle představu, prozradím vám sladké tajemství. Já jsem tu odsávačku nakonec sehnala 😊

Přesně tahle situace mě nakonec dovedla k sepsání kapitoly o kojení a krmení v mém eBooku Angličtina pro mámy  v zahraničí Kojení a krmení, protože budu moc ráda, když aspoň jednu ženu zachráním před baletní variací na téma „Labutě na jezeře taky občas potřebujou vodstříkat, chlape“.

Akrobacie

Když mladší syn začínal chodit, byla zima. V kombinéze se pohyboval jako kosmonaut na Měsíci, jen ta šikovnost mu chyběla.

O pár minut později se zasekl

Byli jsme v horském městečku se starými, úzkými cestami. S kluky jsem zašla do postranní uličky, aby se mohli vyběhat a vyblbnout a pořád někomu nelezli pod nohy. Narazili jsme na restauraci, před kterou bylo těsně u domu zaparkované auto na rozvoz jídel. Začetla jsem se do menu a po chvilce jsem zjistila, že mám jen jedno dítě a druhé odněkud tence skučí.

Po chvilce jsem ho našla. Protáhl se přibližně deseti centimetrovou škvírou mezi autem a stěnou domu. Když byl na úrovni dveří spolujezdce, uklouzl na ledu a spodní půlkou těla zajel pod podvozek. Musím uznat, že když jsem začala racionálně přemýšlet o tom, jak ho vytáhnu, počáteční smích mě hodně rychle přešel. Vážně jsem uvažovala o tom, že vběhnu do restaurace a budu hystericky ječet o pomoc, ale nejdřív jsem se rozhodla to zkusit vlastními silami.

Sice jsem si musela lehnout na kapotu auta, což asi nevypadalo tak sexy jako ve videoklipu, ani to nebylo moc pohodlné. Nechápu, proč se ty holky po autech pořád válejí. Asi už jsem na tyhle srandy moc stará. Ale vyšlo to. S pomocí staršího syna jsme prcka vytáhli za ruce, celého a bez traumatu. Od té doby jsem o jeho šikovnosti a obratnosti nikdy nepochybovala 😊

Chuťovky

O fekálních záležitostech snad radši mluvit nebudu. Ale jo, budu, ale jen stručně, slibuju.

To si takhle vykračujete s dítětem, když v tom zakopne a přistane v jediném psím bobku, který v okolí leží. A nejen, že přistane, ale jako dopravní letadlo ho projede s elegantním skluzem, takže ho má rozmatlaný od brady po špičky sandálků. A samozřejmě i v nich.

Nebo se vám kojenec na výletě pokadí, což je naprosto standardní situace. Samozřejmě máte náhradní plenku a v klidu ho přebalíte. Během několika minut se vykadí podruhé. Jako ostřílená matka s sebou máte i druhou plenku. A za chvíli se pokadí potřetí. To už máte prostoprdelaté dítě a stažené půlky, aby vás nevyškolilo ještě jednou.