Proč teď necestuju

Tohle je jedna z nejčastějších otázek, které slýchám: „Proč teď necestuješ, když o tom pořád mluvíš / když to tak miluješ?“ Ideálně doplněná povytaženým obočím.

V mojí sociální bublině se v posledních letech rozšířil trend trávit určitou část roku s rodinou v zahraničí, ideálně několikrát za rok. Což je podle mě naprosto úžasné a vážně by se mi to taky líbilo. Ale já to nedělám.

A protože se věnuju angličtině pro mámy (rodiče) na cestách, dost často se setkávám s nepochopením, nekonečným vyptáváním a ještě delším vysvětlováním. A proto bych chtěla na tuhle otázku odpovědět veřejně, ať to nemusím opakovat každému zvlášť 😊

Takže moje aktuální důvody:

Život s miminkem

Často si na stránkách cestovatelských rodin přečtete, jaká je to pohoda cestovat s miminkem. Nemusíte za něj nic moc platit, pořád spí, k jídlu potřebuje jen mlíko a ke klidu milující náruč. Tolik k teorii.

Pro mě osobně bylo miminkovské období mých dětí to nejnáročnější. Když teda pominu těhotenství, kdy mi bylo zle od rána do večera, v noci pro jistotu taky.

Vím, že na fotce vypadám kouzelně. Bílou barvu a nateklé oči můžeme přisuzovat jen „špatnému světlu a úhlu pohledu“ ;-)

Nedostatek spánku prvních několika (rozuměj „hodně“) měsíců života s miminkem mi moc energie na dlouhodobé cestování nebo touhu po cestování neposkytoval. Kluci moc nespali, tabulkovým 20 hodinám spánku novorozence za den doteď odmítám věřit (prosím, už někdo ty tabulky přepište, ať prvorodičky netrápíte marnou nadějí 😊).

Kvůli kojení, respektive bolestem břicha miminek, jsem nemohla nic moc kreativního jíst, ani pít. Jezdit do oblastí plných ovoce, zeleniny nebo pálivého jídla by pro mě bylo naprosto zbytečné.

A další důvody, proč teď necestuju?

Protože jsem nestihla s dostatečným předstihem (tzn. před otěhotněním a následným kojením) vyběhat všechna nezbytná očkování. Teda některá ano, ale druhé prodlužovací dávky jsem už nestihla. Na několikaleté plánování dopředu nejsem moc stavěná 😊

Při cestování mám ráda poznávání a přejíždění mezi různými místy v klidu, jak se mi chce a kdy se mi chce, s krosnou na zádech na decentní punk, miluju kochání, výhledy, ochutnávání místního jídla a pití. Takže když jsem volila, kde být unavená, nevrlá a nejistá, jasná volba u mě padla na místo, kde to dobře znám a kde vím, na koho se v případě potřeby obrátit – náš zaprděný, sladký domov.

Práce a finance

Manžel si našel práci, která ho moc baví. Nevýhodou je, že je vázaná na pobyt v kanceláři. Aspoň tak to vypadalo do roku 2020. Covidový rok naštěstí jeho odvětví moc nepostihl. Naopak velkým plusem je, že se ukázalo, že s tím místem vykonávání práce to není zas až tak žhavé. Jak to bude s možností pracovat vzdáleně v budoucnu, ale záleží na rozhodnutí jeho zaměstnavatele.

A finance? Tak to je kapitola sama o sobě. S oběma dětmi jsem byla, resp. budu, doma víc než 3 roky, takže tu máme následující rovnici:

cca průměrný plat + rodičovská rozložená na dlouhou dobu ≠ moc příležitostí ušetřit na cestování

I když samozřejmě když se chce, všechno jde 😉

Ne vždycky je správná nálada na výlety. A je jedno, jestli v kočárku, v šátku, nosítku nebo v náruči. Občas to prostě nejde.

Rok covidu a dalších nemocí

Když bylo mladšímu synovi přibližně rok a půl, začala jsem uvažovat, že už se blíží čas, kdy bych chtěla zase vycestovat. Starší byl prostředňák ve školce/budoucí předškolák, načasování ideální.

Pak se objevil covid. Cestování bylo a pořád je buď nevyzpytatelné nebo zakázané. Na podzim jsem 2 měsíce proležela s přítulným kamarádem koronavirem, další skoro čtvrt rok se z toho dávala dohromady a sbírala síly na „normální“ fungování. Ideální načasování nevyšlo, jaké překvapení 😊

Navíc řešíme se synem určité zdravotní problémy, kterým by jiná kuchyně a jiná kvality vody rozhodně moc neprospěly.

Přání ostatních

A protože nejsem v rodině sama, nesmím ve výčtu zapomenout ani na ostatní členy domácnosti.

Manžel si našel práci, o které jsem už psala, do relativně nedávné doby vázanou na pobyt v kanceláři, takže cestování celé rodiny na delší dobu do určité doby nepřipadalo v úvahu.

Starší syn si ve školce našel partu kamarádů a hrozně rád za nimi chodí. Že si toho letos moc neužil, je druhá věc. Každopádně chce být s nimi a já mu to velmi ráda dopřeju.

Pláž na Střeleckém ostrově. Pláž jako pláž :-)

A mladšího se na možnosti cestování zatím neptám. Pořád je ve fázi, že když se zeptám na cokoliv otázkou, která začíná „Chceš…?“, odpoví „Ano“. Protože chce všechno. Hlavně když se to dá sníst nebo to zní jako něco, co se dá sníst 😊

„Proč teda teď necestuju, když o tom pořád mluvím / když to tak miluju?“

„Protože DOTEĎ jsem se na dlouhodobé cestování s dětmi necítila. A TEĎ jsem se rozhodla být TADY. Děkuji za optání.“

Protože cestovat s malými dětmi není povinnost. Vlastně cestovat vůbec není povinnost. Každý máme svůj život, svoje přání a svoje důvody chovat se tak, jak se chováme.

Proto, prosím, nezapomínejte, že není potřeba se na někoho dívat skrz prsty jenom proto, že TEĎ žije svůj život TADY a ne právě TAM, KDE SI MYSLÍTE, ŽE BY HO MĚL ŽÍT.

A pokud se na dlouhodobé, nebo i krátkodobé, cestování s dětmi necítíte, netlačte se do toho jen proto, že na Instagramu vypadají fotky dětí na pláži tak kouzelně. Budete mít pravděpodobně ještě dost jiných příležitostí poznávat svět nebo žít v zahraničí.

Současný stav proto můžete brát jako skvělou příležitost, jak si všechno pořádně promyslet, postupně naplánovat a pomalu a v klidu se na to připravit. Třeba se učit anglicky 😉

P.S.: Nebojte, že bych vám v angličtině pro mámy na cestách radila něco, co se nehodí. Být rodič je stejné v Čechách jako v zahraničí, situace s dětmi řešíte stejné, ať už jste doma, na kratší dovolené nebo na půl roku na pláži. Moje sociální bublina mi poskytuje dost kvalitní přísun inspirace a dotazů, jak a kdy co řešit. Takže dík, bublino 😉